Moje články uveřejněné ve speciálním vydání časopisu TIP zahradních center v roce 2007: 

 

 

Svažitý terén zahrad je vhodné řešit stavbou jedné nebo více suchých, neboli květnatých či květinových zídek. Na rovině lze použít suchých zídek ke stavbě tzv. zvýšených záhonů. Ke stavbě suchých zídek se používá přírodní kámen. Nejvhodnější je kámen plochý nebo pravidelnější kvádrový. Valouny se pro tento účel nehodí. Kámen je možné zakoupit v lomu nebo v některých zahradních centrech. Podstatou květinové zídky je stavba na sucho, tedy bez použití malty nebo betonu. Pravidla výstavby suchých zídek lze nalézt v mnoha knihách zabývajících se tematikou skalek a architektury zahrady. Spáry mezi kameny při výstavbě suchých zídek vyplňujeme zeminou, do níž sázíme vhodné rostliny. Nejvhodnější pro tyto účely jsou stálezelené trvalky tvořící větší polštáře nebo trsy. Krásně působí v suchých zídkách rostliny, tvořící zelené kaskády, které se na jaře obsypou záplavou květů. Pro výběr rostlin je rozhodující orientace suché zídky a půdní reakce. Některé rostliny totiž vyžadují vápenec, jiné ho naopak nesnášejí. Velké množství rostlin je naštěstí indiferentních, tedy značně přizpůsobivých půdní reakci. 

Pro suché zídky na slunci jsou vhodné tařičky Aubrieta, bohatě kvetoucí modrými, fialovými, růžovými, karmínovými nebo i bílými květy. Zlatožlutou barvu dodají květinovým zídkám tařice Alyssum. Nádherné barevné efekty přinesou na jaře plazivé floxy Phlox subulata, bílé nebo růžové huseníky Arabis, často s okrasně panašovanými listy. Stálezelené štěničníky Iberis kvetou velmi bohatě bílými květy, o něco později kvete bíle i bujný rožec Cerastium, který v suchých zídkách vytváří krásné stříbrošedé kaskády. Menší kaskády sytě růžových či karmínových květů vytvoří mydlice bazalková Saponaria ocymoides. Modrou barvu květů dodají suchým zídkám rozrazily Veronica armena či V. prostrata. V blízkosti odpočívadel je vhodné do suchých zídek umístit i voňavé hvozdíky Dianthus gratianopolitanus, D. plumarius, na sluneční úpal je vhodný Dianthus erinaceus, který je na květy sice skromnější, cenný je však svými úhlednými pichlavými bohánky. Velice pichlavé polštáře zelené nebo stříbrné barvy tvoří také suchomilné ježatce Acantholimon, kvetou na přelomu jara a léta růžovými květy. Podobné použití má kozinec Astragalus angustifolius, který časem doroste do velkých polštářů. Kvete krémově bíle. V létě zaujmou svými modrými, fialovými nebo bílými květy zvonky. Do suchých zídek se hodí zejména Campanula carpatica, C.portenschlagiana nebo drobnější C.cochleariifolia, vybíráme jim raději místa trochu odkloněná od poledního úpalu. Koncem léta se výběr kvetoucích trvalek zužuje, do suchých zídek můžeme použít např.sytě růžově kvetoucí silenku Silene schafta.

 Stinné partie suchých zídek můžeme osázet dymnivkou žlutou Corydalis lutea, nebo krémově kvetoucí Corydalis ochroleuca. Použít zde můžeme kapradiny - sleziníky Asplenium ruta-muraria, A.trichomanes, osladiče Polypodium vulgare, ve vlhčích podmínkách se uplatní i jelení jazyk Phyllitis scolopendrium, podobná místa můžeme osázet haberlejemi Haberlea a ramondiemi Ramonda, z jejichž stálezelených růžic vyrůstají na jaře překrásné květy podobné známým pokojovým fialkám.   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Okrasné nádoby, ve kterých chceme pěstovat trvalky, mohou být z nejrůznějších materiálů. Nejčastěji budou keramické nebo dřevěné, můžeme se ale setkat i s nádobami kamennými, plastovými, nebo kovovými. Jejich výběr je v našich zahradních centrech velký. Vždy je ale důležité posoudit, jejich vhodnost do daného prostředí a dostatečnou odolnost vůči povětrnostním vlivům, zejména střídání slunce a mrazu. Také jejich velikost, respektive hmotnost může být limitujícím faktorem. Trvalky můžeme sázet do nádob jednotlivě nebo v malých skupinkách, případně můžeme v nádobách vytvořit miniskalky. 

V nádobách pěstujeme trvalky z několika důvodů. V prvé řadě jimi můžeme ozelenit zpevněné plochy, např. terasy, schodiště, dvorky, balkony, ploché střechy aj. Krásným, i když poměrně drahým prvkem zahradní architektury jsou kamenné napaječky nebo koryta, ve kterých můžeme vytvořit miniskalky. Dalším důvodem, proč pěstovat trvalky v nádobách je možnost jejich sezónního přemísťování. Například rostliny, které u nás nejsou spolehlivě zimovzdorné můžeme i s nádobami před příchodem zimy přestěhovat do bezmrazých prostor. Při pěstování trvalek v nádobách musíme mít na paměti, že i odolné rostliny jsou v nádobách mnohem zranitelnější, než vysazené ve volné půdě. Je třeba je častěji kontrolovat, zalévat, přihnojovat. V zimě venku ponechané nádoby s rostlinami rychleji promrzají, stálezelené trvalky pak mohou trpět suchem. 

   Sortiment vytrvalých rostlin, vhodných do nádob, je velice široký. Kromě bohatě kvetoucích rostlin, převážně trsnatého vzrůstu, se znamenitě uplatňují i trvalky okrasné listem. Favority jsou mezi nimi bohyšky neboli funkie, latinsky Hosta. Ve světě jsou bohyšky velmi módní, bylo vyšlechtěno několik tisíc kultivarů a každým rokem přibývají další. Jednotlivé sorty se liší jak velikostí (do nádob se hodí hlavně trpasličí až středně velké), tak tvarem a zejména barvou listů. Ta může být v odstínech zelené, žluté a modré, časté jsou i nejrůznější barevné kombinace včetně bílé nebo krémové. Okrasné jsou i fialovými nebo bílými květy, které se objevují v létě a některé příjemně voní. Vzrůstá obliba dlužich Heuchera, byly vyšlechtěny kultivary s úchvatnými listy, mnohé mají i atraktivní květenství. V nádobách se uplatní i některé okrasné traviny, např. Hakonechloa,  některé ostřice - Carex oshimensis, C.phyllocephala ´Sparkler´, nižší, na podzim bohatě kvetoucí kultivar „pampové trávy“ Cortaderia selloana ´Pumila´, vousatce - Pennisetum aj. V posledních době pronikají na náš trh nám málo známé či nové druhy a kultivary, které ještě nejsou v našich klimatických podmínkách dostatečně vyzkoušeny. Jejich uplatnění v nádobách je nesporné. Jedná se např. o kultivary Liriope muscari, přinášející klasy modrofialových květů na sklonku léta, dále různé druhy a kultivary rodu Ophiopogon, jejichž květy jsou sice méně nápadné, ale zato se z nich 

někdy vyvíjejí zářivě modré plody. Mnohé druhy jsou okrasné svými panašovanými listy. 

Miniskalky v nádobách a korytech osazujeme drobnými skalničkami. Ke stavbě miniskalek používáme vhodný kámen, oblíbený je zejména pěnovec, který je lehký a porézní. Díky jeho vlastnostem umožňuje kultivaci náročnějších druhů skalniček. Vhodných rostlin do miniskalek je opět velmi mnoho. Oblíbené a atraktivní jsou chudiny Draba, které tvoří zelené bochánky a kvetou žlutě nebo bíle v časném jaru. Předjaří patří také květům lomikamenů Saxifraga sekce Porophyllum. Dnes existují tisíce kultivarů těchto krásných rostlin. Z dalších rostlin je možno jmenovat drobnější hvozdíky Dianthus, modroušky Edraianthus, levízie Lewisia aj.

 

 

 

 

 

 

 

Do skalek se většinou používají rostliny nízkého trsnatého, bochánkovitého či polštářovitého vzrůstu. Říkáme jim skalničky neboli alpínky. Ale přesná definice pojmu skalničky není až tak jednoduchá. Na skalkách někdy vidíme i rostliny vyššího vzrůstu, které tvoří pozadí skalky, nebo jsou umístěny solitérně. Skalničky jsou nejčastěji trvalky, ale někdy se na skalce pěstují i rostliny, které jsou dvouleté, řidčeji jednoleté. Na skalce se pěstují i okrasné traviny, kapradiny, polokeře, dřeviny, rostliny cibulnaté a hlíznaté. Kromě horských rostlin se na skalkách uplatní i zakrslé rostliny původem z nižších poloh. V tomto článku se ale, v souladu s názvem, budeme zabývat trvalkami vhodnými do skalek. 

Než se dáme do shánění vhodných rostlin, musíme si pořídit skalku. Stavba skalky je náročná, je to svým způsobem umělecké dílo. Potřebujeme k tomu vhodný kámen. Kámen se dnes v přírodě získává jen velmi obtížně, naštěstí některá specializovaná zahradní centra kámen pro stavbu skalky nabízejí. Lze koupit i vzácný pěnovec (travertin), břidlicové desky apod. Pořízení kamene na větší skalku je ale finančně náročné. Existují zahradnické firmy, které skalku postaví a osází. 

 Skalky rozdělujeme na přírodní a architektonické. Jiné dělení je na skalky klasické, vrstevnaté a kvádrové. Moderním typem skalek jsou skalky vrstevnaté (někdy se jim říká spárové), ze všech typů totiž poskytují rostlinám nejlepší životní podmínky. K jejich stavbě se používají kameny s vrstevnatou odlučností (břidlice, vrstevnatý vápenec, opuka aj.), které se ukládají kolmo nebo mírně šikmo, případně i vodorovně. U vrstevnatých skalek neplatí kdysi zdůrazňované pravidlo, že se kámen nemá stavět na výšku. 

Výběr trvalek na skalku musíme podřídit klimatickým či mikroklimatickým podmínkám, orientaci skalky, půdním, světelným a vlhkostním podmínkám a také velikosti skalky.  

Trvalek vhodných do skalek je tolik, že by jejich výčet zaplnil stovky stránek. 

 

Pro skalky na slunci, v suchých kamenitých půdách jsou vhodné ježatce, např. Acantholimon caryophyllaceum, v hortikultuře poměrně nová hvězdnice Aster coloradoensis, kozinec Astragalus angustifolius, přírodní druh tařičky Aubrieta gracilis, horské mařinky  Asperula sp., zajímavá chrpa s přisedlými žlutými květy Centaurea pestalozzae, která je ozbrojena pichlavými ostny. Žlutá sluníčka připomínají květy jihoafrických sukulentních delosperm. V našich podmínkách je dobře zimovzdorná např. novější Delosperma congestum nebo déle pěstovaná Delosperma nubigenum, která tvoří rozsáhlé koberce. Dianthus x alwoodii je nenáročný velkokvětý hvozdík vysoký 25 cm. Sušší podmínky skvěle vyhovují pumpavám, Erodium cheilantifolium kvete velice dlouho, od května až do podzimu zajímavě zbarvenými květy. Na slunci prospívají nízké kakosty Geranium cinereum subsp.subcaulescens se zářivě karmínovými květy a méně známé Geranium x lindavicum ´Apple Blossom´ s něžně růžovými květy. Heteroteca lyallii je vhodná do větší skalky, kterou bude zdobit zlatě žlutými květy po celé léto. Vonná Micromeria croatica kvete v pozdním létě, kdy květů na skalce rapidně ubývá. Moltkia petraea je malý keřík s nádherně modrými květy, pro něž ji čeští skalničkáři začali nazývat modřinkou. Slunce dobře snášejí některé druhy a odrůdy plazivých floxů, např něžně růžový Phlox ´Bořanovice´ nebo drobný přírodní druh s porcelánově modrými květy Phlox pulvinata. Ve větších skalkách by neměl chybět domácí stepní druh koniklece velkokvětého Pulsatilla grandis. Novinkou na skalkách je kompaktní odrůda mydlice bazalkové Saponaria ocymoides ´Compacta Rubra´ se zářivě karmínovými květy. Ne všechny trvalky na skalkách jsou okrasné jen listem nebo květem, některé mají i zajímavá plodenství. To je případ hlaváče Scabiosa graminifolia. Tučnolisté rozchodníky Sedum a netřesky Sempervivum jsou tou pravou alternativou pro horké, na jih orientované skalky. Jsou okrasné listem, některé i květem. Do menších skalek se hodí severoamerické astřičky z rodu Townsendia, jednou z nejznámějších je Townsendia rothrockii.

 

Četné horské druhy skalniček milují trochu vlhčí místa s lehkým odklonem od slunce. Tato místa poskytují skalky orientované na východ nebo severozápad. Zde se daří pochybkům, např. himálajskému Androsace jacquemontii. Klasikou je hvězdnice alpská Aster alpinus, v prodeji jsou i atraktivní plnokvěté kultivary. Skalku si nelze představit bez zvonků Campanula, většina kvete v pozdním jaru a v létě. Některé novější kultivary jsou okrasné nejen květy, ale i atraktivně zbarveným olistěním. To je příklad zvonku Campanula ´Dickson´s Gold´ se žlutými listy. Přirozeným doplňkem skalek jsou nízké traviny a travám příbuzné rostliny, jako třeba ostřice horská Carex montana s úzkými jemnými listy, drobná ostřice ptačí nožka Carex ornithopoda nebo do kultury nově zaváděná severoamerická Carex platyphylla se širokými modrošedými listy. Široká je nabídka horských hvozdíků, mezi prvními vykvétá Dianthus microlepis. Skalku si nelze představit bez modrých hořců. Na jaře budou skalku zdobit Gentiana angulosa nebo Gentiana clusii. Také protěže jsou na skalkách velice oblíbené, v posledních letech se na skalkách objevil druh Leontopodium fauriei. Některé druhy a odrůdy plazivých floxů lépe prospívají na místech s lehkým odklonem od slunce. Zde můžeme použít Phlox ´Cracker Jack´ se svítivě karmínovými květy, nebo vzácnější a chladnomilnější Phlox ´Hiberson´ s velkými fialovými květy. Aristokratem mezi skalničkami je Physoplexis comosa s fialovými dýmkovitými květy. Nejlépe prospívá v travertinu. Vítody nejsou obecně známé, ale v době květu jsou neobyčejně atraktivní svými květy, které jsou u Polygala calcarea modré s bílou a u Polygala chamaebuxus ´Grandifllora´ karmínové se žlutou. Mochny jsou okrasné listy a květy v barvě žluté, bílé, růžové či červené. Raritkou je plnokvětá mochna zlatá Potentilla aurea ´Flore Pleno´. Skalní druhy prvosenek dobře rostou i na skalkách v nížinách. Z Itálie pochází Primula kitaibeliana, alpský původ má Primula marginata, která se pěstuje v četných kultivarech, jedním z nejkrásnějších je ´Linda Pope´. Nádherný je kříženec Primula marginata x venusta ´Marven´ se sytě fialovými, velkými květy. K nejžádanějším koniklecům patří žlutokvětý Pulsatilla patens subsp.flavescens. Do suťoviště můžeme bez obav sázet rozchodnice, k drobnějším druhům patří Rhodiola ischidae. Lomikameny Saxifraga patří mezi nejoblíbenější skalničky. Druhy a kultivary se sekce Porophyllum (dříve Kabschia) tvoří nízké, často velmi kompaktní bochánky, které brzy zjara zdobí nápadné květy snad všech barevných odstínů, kromě modré. Tuto barvu ale nalezneme u většiny rozrazilů, nenáročný je drobný plazivý druh Veronica oltensis.

 

Polostinné až stinné jsou skalky otočené na sever či severovýchod, nebo skalky umístěné v blízkosti budov nebo větších stromů. I tato místa můžeme osázet atraktivními skalničkami. Pokud je zde vlhčeji, pak sem umístíme drobné kapradiny, např. drobnou žebrovici Blechnum penna-marina. Exotická Haplocarpha ruppellii u nás poměrně dobře přezimuje, přestože pochází z rovníkové Afriky, kde roste vysoko v horách. Primula x pruhoniciana je klasickou prvosenkou, která rozzáří vlhčí plošiny skalek v časném jaru. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Moje články uveřejněné ve zpravodaji Klubu skalničkárů Brno Skalničkářův rok od roku 2003:

 

 

Název tohoto článku může vyvolávat jisté pochybnosti. Není náhodou kuřička skalní kurovitý pták žijící na skalách? Ale čtete přece skalničkářský časopis, tak by to měla být rostlina. Ano, poslední úvaha je správná, kuřička skalní je opravdu rostlina, její latinský název je Minuartia rupestris.

 

Kuřička vytváří malé, sytě zelené, nízké, drnovité podušky. Bohatě rozvětvené lodyžky jsou dosti hustě olistěné malými kopinatými lístky, které jsou lysé nebo jen nepatrně ochmýřené. Bohatě kvete bílými květy, jež vyrůstají jednotlivě na stoncích vysokých nejvýše kolem 5 cm. Na skalce kvete v květnu, v přírodě však rozkvétá až od července do září, protože roste ve vyšších nadmořských výškách od 1900 m, místy šplhá až přes 3000 m. Kuřička se vyskytuje v Alpách. Je rozšířena z Korutan až po Přímořské Alpy, osídluje zvětralé skály a sutě, převážně vápencové.

 

Kuřičku skalní pěstuji několik let, je to skromná, v nížinné skalce bezproblémově rostoucí a každoročně bohatě kvetoucí skalnička (v plném květu téměř není pod bílými kvítky vidět olistění). První rostlinu jsem vysadil ve slepencové skalce do malé rozsedliny v horní části skalního výchozu, místo je lehce odkloněné od přímého slunce. Druhou rostlinu mám vysazenou v miniskalce v žulovém korytě, které je na severovýchodní straně částečně vyštíplé, ale rostlinka tuto „vadu na kráse“ po cca 3 letech zcela zakryla.

 

Pokud shrnu své dosavadní zkušenosti s touto milou skalničkou, vysledoval jsem, že má ráda světlé stanoviště s odklonem od nejprudšího úpalu (vhodná je východní nebo severovýchodní strana skalky - je to přece jen vysokohorská kytka) a kamenité prostředí s normální propustnou půdou. Za sucha ji zalévám. U mne má za sousedy hořce (Gentiana verna) a pochybek (Androsace barbulata). Dobře mi prospívá i v půdě bez obsahu vápníku. Tropická letní vedra, jakož i rozmary zimy, u mne přežívá bez jakéhokoli náznaku strádání. Množí se snadno výsevem drobných semen, řízkování jsem nezkoušel, ale některé informační zdroje doporučují termín na konci léta. Pokud nechceme nechat uzrát semena, je z estetických důvodů vhodné odkvetlé lodyžky po odkvětu ostříhat.

 

Minuartia rupestris je odolná skalnička vhodná i do miniskalek, všem ji mohu doporučit k pěstování, myslím, že vás nezklame.

 

 

 

Úvodem předesílám, že tento článek není návodem, jak si zajistit příjem v době finanční krize, neboť tyto penízky žádný bankovní dům ani žádný obchodník nepřijímá.

Penízky se latinsky jmenují Thlaspi a botanikové evidují asi 60 druhů. Patří do čeledi Brassicaceae, kam patří například tařice (Alyssum), tařičky (Aubrieta) nebo huseníky (Arabis). Pro pěstování na skalkách se hodí jen několik horských druhů, mnoho penízků je totiž plevelných, jednoletých nebo dvouletých, nevalné okrasné hodnoty. Mezi nejnižší a nejozdobnější penízky patří Thlaspi bellidifolium, T. kurdicum, T. rotundifolium a T. stylosum. A právě Thlaspi stylosum bych vám chtěl doporučit pěstovat na skalce.

 

Thlaspi stylosum je krátkověká trvalka (na stanovišti vydrží 3-4 roky) původem z Apenin, tvořící malé trsíky až podušky. V květu je vysoká jen kolem 5 cm. Má tmavě zelené, oválné, dosti masité lístky, které přezimují. Čtyřčetné, světle fialové květy, které příjemně voní po mandlích, tvoří květenství. Tento penízek kvete velmi brzy zjara, rozkvétá během března, dokvétá v dubnu, někdy může v menší míře opakovat kvetení na konci léta. Zjara bývají květy často zasypány sněhem, ten však na našich nížinných skalkách s prvními slunečními paprsky mizí a květům neublíží.

Pěstování je snadné, nejlépe prospívá v suti, kamenitých políčkách či skalních štěrbinách, na místech lehce odkloněných od slunce. Půda by měla být kamenitá s obsahem vápna a trochou humusu, zjara vlhčí, jinak spíše sušší. Ochotně vytváří semeno, kterým se snadno množí, na vhodném místě se sám udržuje samovýsevem.

Já tento penízek rád ve větším množství vysazuji v nově postavených partiích skalek, kde se stává jednou z prvních bohatě kvetoucích skalniček. Časem, až se ostatní rostliny více rozrostou, se tento penízek zvolna vytrácí. V konkurenci vytrvalejších a rozrůstavějších skalniček neobstojí. Vhodný je také do miniskalek.

Thlaspi stylosum bývá často nabízen ve výměně semen. Na burzách rostlin se občas také objevuje, zpravidla ale uniká pozornosti, neboť začátkem května je již po odkvětu.

 

 

 

Na své zahradě v současné době delší dobu pěstuji 5 druhů rodu Polygala, kterému se česky říká vítod nebo zimostrázek. Pěstitelsky jsem je již zvládl, poslední roky získávám zkušenosti s jejich množením. 

 

Nejdéle pěstuji druh Polygala vayredae, který bývá někdy uváděn i jako Polygaloides vayredae nebo Chamaebuxus vayredae. Tento polokeřík u mne dorůstá výšky kolem 10 cm.  Mírně se rozrůstá tenkými podzemními výběžky. Lodyhy jsou poléhavé, porostlé střídavými, úzkými, špičatými, matně zelenými, 2 až 2,5 cm dlouhými listy. Květy jsou poměrně štíhlé, výrazně purpurově růžové, člunek je na konci žlutý. Rostlina u mne každoročně bohatě kvete v dubnu až květnu. Před lety jsem ji vysadil do horní části slepencového výchozu vrstevnaté skalky. Za tu dobu prorostla několik spár tohoto výchozu. Kromě ní se ve spárách vysemenilo ještě několik trsů drobné ostřice Carex ornithopoda, se kterou tvoří hezké, přírodně vypadající společenstvo. Místo je otočené na severozápad, je za sucha pravidelně zavlažované, slunce svítí na rostlinu v poledních hodinách. Mohu potvrdit informaci přítele Navrátila, že potřebuje ke svému zdárnému růstu prostor mezi kameny a že se jí nelíbí v kontejnerech. S tím souvisí problém s množením. Rostlina je žádaná a jelikož semena jsem z ní nikdy nesklidil, zkoušel jsem ji několikrát množit vegetativní cestou. Musím bohužel říci, že zatím její množení nemám zvládnuté k mé spokojenosti. Zatím se mi podařilo získat jen několik rostlin z dubnového „dělení“. K dělení se nabízí množství výhonků, většinou se je ale nepodaří vydobýt ze skalních spár z kořeny. O tyto „dělence“ pak pečuji jako o řízky. Bohužel ujímatelnost je asi jen 10%. Letní řízkování také nepřineslo pozitivní výsledky.    

Asi 8 let zdobí moji hlavní slepencovou skalku Polygala chameabuxus var. rhodoptera (syn. var. grandiflora, někdy se píše ´Rhodoptera´, ´Grandiflora´ či ´Purpurea´ nebo ´Atropurpurea´). Tvoří bohatě větvený polokeřík vysoký 15 až 20 cm. Rozrůstá se pomaleji, než P.vayredae. Listy má stálezelené, kožovité, na okraji podvinuté, řapíkaté, úzce eliptické (ale širší než u P.vayredae), dlouhé až 3 cm. Květy jsou podobně zbarvené, jako u P.vayredae, ale větší. Kvete také každoročně a to od konce dubna do května. Rostlinu mám vysazenu za větším kamenem, který ji chrání od jihozápadu, v hodně propustné nevápenité půdě na menším políčku pokrytém sutí. Místo je tedy odkloněné od slunce, za sucha bývá zaléváno, ale méně často, než stanoviště s P.vayredae. Rostlinu jsem již dvakrát řízkoval koncem jara. Řízky dobře koření (více než 80%) a kupodivu neodcházejí ani za tropického počasí (přistínění je samozřejmě nutné). Bohužel mohu z rostlin odebírat jen omezené množství řízků, takže mi sotva zakořeněné rostliny přátelé ještě do podzimu rozeberou. Letos v dubnu se mi podařilo několik rostlin rozmnožit dělením.     

Třetím vítodem na mé skalce je Polygala calcarea. Je to drobný druh, vysoký asi 5 cm, s přízemními sytě zelenými listy a s hořcově modrými květy s bílým hřebínkem. Kvete v květnu. Na skalce se mi sám vysemeňuje, část skalky pak v květu vypadá jako posetá modrými ostrůvky. Na mé skalce obývá slunná až polostinná stanoviště na mírně svažitých suťových políčkách otočených na severovýchod. Ač je to rostlina vápnomilná, u mne roste na neutrálním nebo slabě kyselém, velmi propustném substrátu. Za déletrvajícího sucha je místo asi 2-3x za týden zaléváno. Semena tohoto vítodu nesbírám, pro potřeby rozmnožení si mladé rostliny vypíchám v dubnu přímo na skalce a pak je nahrnkuji. Tento vítod se v kontejnercích daří docela dobře. 

Čtvrtým a musím se přiznat, že z této pětice nejméně oblíbeným druhem je Polygala amara - vítod hořký. Je vzrůstem podobný předchozímu, možná nepatrně vyšší, jeho listy jsou světleji zelené. Květy jsou růžové (mohou být i modré, ale já mám růžové) a objevují se asi o 14 dříve, tedy již v dubnu. Semení se o  poznání více. Stanoviště a množení jsou stejné, jako u předchozího druhu.     

Tím pátým druhem je Polygala major, vítod větší. Pěstuji ho nejkratší dobu, asi 3 roky. Je to teplomilná rostlina, která roste i na některých stepních lokalitách v Brně a okolí (Kavky, Větrníky, Malhostovická pecka aj.). Lodyhy vyrůstající z dřevnatého oddenku jsou až 50 cm vysoké, hustě olistěné čárkovitě kopinatými listy. Hroznovité květenství se objevuje nejdříve na konci května, ale hlavně v červnu. Květy jsou dosti velké, nápadně růžové. Pěstuji ho na slunném záhonku s cibulovinami a stepními travinami nad vápencovou skalkou. Ostatně propustné, občas vysychající půdy s obsahem vápna vyhledává i v přírodě. Rostlinu jsem vypěstoval ze semene, zatím jsem jiné pokusy s množením neprováděl. 

Co říci na závěr. Vítody jsou zajímavé rostliny. Pokud se vám je podaří sehnat, pak počítejte s tím, že si zpravidla poněkud déle zvykají na své stanoviště. Pokud jim ale bude vyhovovat, pak zde budou každoročně bohatě a nápadně kvést.  

 

 

 

    Zástupce rodu Tradescantia z čeledi Commelinaceae známe spíše jako pokojové rostliny, neboť převážná část druhů nesnáší mráz. Zimovzorné druhy a jejich hybridy zase většinou nemají parametry skalniček a uplatňují se hlavně v trvalkových partiích. Ale jeden zástupce do skalky tu přece jen je. Je to u nás téměř nenámá Tradescantia longipes, kterou vám nyní představím.  

 

    V přírodě bychom ji našli v USA, ale pouze ve státech Missouri a Arkansas, zejména v oblasti zvané Ozark Plateau, což je hodně lesnatá krajina dosahující nadmořských výšek jako Českomoravská vrchovina. Zde roste na vyvřelých horninách na skalnatých, zalesněných svazích.       

Pro zajímavost uvedu, že nejnižší teploty ve státě Missouri mohou klesat až na hodnoty kolem 

-25şC, Arkansas, který leží jižněji, je teplejší, zde minima zpravidla nepřekračují -15şC. Mrazuvzdornost rostlin, pěstovaných v kultuře se udává až do cca -30şC. V Brně tak velké mrazy nebývají, loni byly ale dlouhé holomrazy s minimy až kolem -15şC a 30 cm promrznutím půdy. Tyto podmínky přečkaly obě moje rostliny bez problémů aniž by byly chráněny krytem. 

    Rostlina je vhodná do přírodních zahrad a skalek. Nejlépe prospívá v polostínu ve vlhčí propustné nevápenité půdě, ale toleruje i půdy chudé a sušší. Zde ale narůstá pomaleji a v létě dříve zatahuje. 

    Tradescantia longipes dosahuje výšky jen 5 až 10 cm. Tvoří trsíky dlouze kopinatých, žlábkovitých, matně zelených, zejména na rubu chlupatých listů, které mohou být v ideálních podmínkách dlouhé až 20 cm, mají ale spíše poléhavý charakter. Květy jsou trojčetné, téměř přisedlé k zemi, mají výraznou purpurově fialovou až vínově červenou barvu. Jednotlivé květy vydrží jen 1 den, naštěstí rostlina vytváří květů více a ty nekvetou všechny naráz, ale zpravidla po několik týdnů v  květnu a červnu. 

    Množení je možné opatrným dělením rostlin brzy z jara nebo až po odkvětu a zatažení, je však bohužel málo efektivní. Semena ani samovolné semenáčky jsem zatím u mých rostlin nezaznamenal. 

    Chorobami netrpí, ze škůdců je třeba dát pozor jen na slimáky, kteří mohou žírem poškodit mladé výhonky. 

 

 

 

Udatna (Aruncus) je malý rod zahrnující 6-8 druhů rozšířených v mírném pásu severní polokoule, především ve východní Asii. V Evropě je domácí jeden druh. Pro výsadbu na skalky, nebo do jejich blízkosti, je vhodný pouze korejský Aruncus aethusifolius.   

Tvoří trsy vysoké i široké 20 až 30 cm. Listy jsou tmavě zelené, hluboce dělené, pilovité. Připomínají list Astilbe nebo jemných kapradin. Na podzim, před opadem, se barví do oranžových až červených odstínů. Květy jsou bílé, či spíše krémově bílé, v koncových latách a objevují se od konce května do června. 

Stanoviště v nižších polohách volíme polostinné, pokud možno nevysychavé, s mírně humózní, kyselou, hlinitou, ale propusnou půdou. Trvalé mokro (bažinu) nesnáší. Ve vlhčích a chadnějších oblastech (u nás v polohách nad cca 500 m.n.m.) může být vysazována i na slunnější stanoviště. Používáme ji do stinných skalek, do blízkosti jezírek a potůčků nebo i do větších koryt. Používá se jako náhrada čechrav (Astilbe) v sušších oblastech. Z toho je tedy zřejmé, že má o něco menší nároky na vodu, než čechravy, které jsou i při krátkém přeschnutí poškozovány (zaschlé listy). Rostlina je ve střední Evropě plně zimovzorná, její mrazuvzornost by se měla pohybovat kolem -30 şC. 

Množí se nejčastěji semenem, čas od času se v blízkém okolí objeví i semenáček ze samovýsevu. 

Pokud ji vysadíme na vhodné stanoviště, bude nenáročnou rostlinou ozdobnou od poloviny jara až do podzimu svým jemným olistěním, koncem jara potěší i svými květy.    

 

Kromě základního druhu se pěstuje kultivar Aruncus aethusifolius ´Noble Spirit´, který má kompaktnější vzrůst, jemněji dělené listy, bohatší laty a načervenalé lodyhy.  

 

 

 

Je nedělní večer, ve vedlejším pokoji je zapnutá televize, na jedné z komerčních stanic se schyluje k finálovému večeru soutěže Česko hledá superstar. Sedím u počítače nad právě dokončeným článkem o jedné hezké mydlici. Teď ještě nadpis a bude hotovo. Neřekli byste, jak je někdy těžké vymyslet zajímavý nadpis článku, aby zaujal čtenáře...    

Jak má tedy vypadat superstar mezi mydlicemi? Taková kytka musí splňovat řadu kritérií. V prvé řadě musí mít nápadné, atraktivně vybarvené květy, na něž není nikdy skoupá. Dále musí mít skalničkářské parametry, tedy nízký, kompaktní vzrůst. To by snad stačilo, ale  rostlina, kterou vám chci představit, má ještě další přednosti. Ale začněme popořádku.

 

Mydlice bazalková, Saponaria ocymoides, je rostlina známá a dlouho pěstovaná. Byla běžně uváděna v katalozích význačných zahradnických a skalničkářských firem již před 2. světovou válkou (Koniferové školky Žehušice, bratři Schützové z Olomučan nebo Karel Stivín z Černolic). Základní druh, který kvete sytě růžovými květy, je rostlinou sice nevysokou (10 až 15 cm), ale rychle vytvářející rozsáhlé polštáře. Není proto vhodná do menších skalek. Před časem mne v naší klubové výměně semen zaujala položka Saponaria ocymoides ´Compacta´, která má sytě růžové květy, ale na rozdíl od základního druhu nižší, kompaktní vzrůst. Vyklíčilo mi tehdy asi deset rostlin, z nichž jen čtyři měly nápadně kompaktní charakter. Zbylé rostliny se habitem vrátily k původnímu bujnému druhu. Nevím už přesně, co jsem tehdy s rostlinami prováděl. Nejspíš jsem neměl volné místo na skalce a o všechny rostliny tohoto kultivaru jsem přes zimu přišel. 

Před několika roky jsem si z jedné ze svých soukromých toulek po českých skalkách dovezl kultivar nazvaný ´Compacta Rubra´. O tuto rostlinu jsem již nechtěl přijít, protože jsem si ji pamatoval z přednášky přítele Zvolánka, který o ní tehdy tvrdil, že snad ještě není u nás v kultuře, navíc se mi vybavovaly nápadné zářivě karmínové květy. Hned jsem z ní odebral několik řízků, abych si ji pojistil. Původní rostlinu i řízkovance jsem zimoval ve skalničkovém skleníku, což zvyšovalo pravděpodobnost že se rostliny dožijí jara. To se nakonec podařilo. Na jaře jsem rostlinu vysadil na vyvýšené kamenité políčko ve skalce na slunci. Většinu rostlin, vypěstovaných z řízků, jsem přenechal svým skalničkářským přátelům. Mnozí se na svých skalkách dodnes těší z její krásy. Také na mé skalce se rostlině zalíbilo, každé jaro během května rozkvétá záplavou zářivě sytě karmínově červených květů, které můžete obdivovat až do půli června. V době plného kvetení není vůbec vidět olistění, tak bohatě kvete. 

Saponaria ocymoides ´Compacta Rubra´ tvoří nízké, jen zvolna se rozrůstající, 5 až 10 cm vysoké polštářky. Lodyhy jsou olistěny stálezelenými, obvejčitými až kopinatými, přisedlými, tmavě zelenými celokrajnými listy. Květy o průměru 1 až 1,2 cm jsou složeny z pěti obvejčitých korunních plátků. Daří se jí na slunci v dobře propustné hlinitopísčité až kamenité půdě neutrální až mírně vápnité reakce. Velmi dobře snáší sucho. Nadbytek mokra v hlinitějších, těžších půdách může vést, zejména v zimním období, k uhnití rostliny. Já ji pěstuji bez problémů v kamenité půdě bez jakéhokoliv zimního krytu již několik let. 

Výrazného efektu dosáhneme, vysadíme-li ji nad větší kameny do sousedství zlatožlutě kvetoucí plnokvěté tařice skalní Alyssum (Aurinia) saxatile ´Plena´, zářivě žluté Delosperma congestum, žlutého turanu Erigeron linearis, bílo-krémového nebo růžového hledíku Antirrhinum glutinosum či bílé písečnice Arenaria montana. 

Množím ji řízkováním koncem srpna nebo začátkem září, řízky poměrně uspokojivě zakořeňují. Řízkovance přesazuji do kontejnerků až v dubnu následujícího roku, od června jsou pak hrnkovance schopny výsadby na konečné stanoviště ve skalce. V okolí původní rostliny se mi před loni objevilo několik semenáčků, které loni vykvetly. K mému potěšení si všechny zachovaly znaky kultivaru, tedy kompaktní vzrůst a zářivě karmínové květy. Pokud ale budete pěstovat poblíž původní druh, je pravděpodobné, že potomstvo bude různorodé. Já na zahradě žádnou jinou mydlici bazalkovou nemám. Některé semenáče jsem ponechal na svých místech, ty, které se vysemenily nevhodně (hlavně na příliš stinná a vlhká místa) jsem lopatkou vyryl a nahrnkoval. Loni jsem si po odkvětu pohlídal semena (ve srovnání s množstvím květů jich tvoří poměrně málo). Trochu jsem jich daroval do naší výměny semen 2006-2007, takže si je mohli účastníci objednat. Snad se tento krásný kultivar brzy rozšíří na skalky všech zájemců.

   

 

Když jsem se probíral na svém počítači uloženými fotografiemi, hledaje nějakou neokoukanou, kterou bych zaplnil zbylé místo v barevné příloze, padl mi do oka obrázek rozkvetlého lomikamenu Saxifraga retusa. Tento lomikámen totiž na skalce nekvete zrovna ochotně. Ale když zakvete, je to takový malý svátek…   

 

Saxifraga retusa je řazena do sekce Porphyrion, kam patří známější a o něco častěji pěstovaný a ochotněji kvetoucí lomikámen vstřícnolistý - Saxifraga oppositifolia. 

Saxifraga retusa roste v horách střední, jižní a jihovýchodní Evropy. Jmenovitě např. v Pyrenejích, Alpách, Karpatech. Našli bychom ho nejspíše na žulových skalách, jako je tomu ve Vysokých Tatrách, ve skalních štěrbinách a na zpevněných sutích. Je hodně otužilý, v Alpách vystupuje až do nadmořské výšky 3500 m. 

Ve skalce tvoří nizoučké, k zemi přitisklé, jen několik milimetrů vysoké polštářky, které se v příznivých podmínkách jen velmi pozvolna rozrůstají. Stálezelené, velmi drobné, leskle zelené lístečky jsou na poléhavých lodyžkách. Kvete v časném jaru, nejčastěji v první polovině dubna. Květenství je vysoké nejvýše 5 cm a obsahuje až 5 květů sytě purpurové až karmínově červené barvy. Jak jsem se ale zmínil v úvodu, na skalce kvete sporadicky. 

Já jsem se s kvetoucím lomikamenem Saxifraga retusa setkal poprvé na dubnové výstavě skalniček našeho klubu, která se konala v zahradě Moravské Galerie v roce 1989. Tehdy ho tam vystavoval přítel Němeček. Pamatuji si, že rostlina měla podobné parametry, jako ta na obrázku v barevné příloze. Já pěstuji tento lomikámen od roku 1991. Za tu dobu mi ve skalce kvetl jen 2x, o něco častěji kvetly rostliny umístěné v kontejnercích, ale vždy se jednalo o jedno nebo nejvýše dvě květenství. Teprve loni v dubnu se mi představila Saxifraga retusa v plné parádě. Možná tomu napomohla zima s dlouhou a bohatou sněhovou pokrývkou.  

Pokud budete chtít tento lomikámen úspěšně pěstovat v podmínkách nížin a pahorkatin, volte co nejchladnější místo ve skalce. Dlouhotrvající tropická vedra spojená se suchem snáší i na vhodných stanovištích špatně. Kdo má pozemek na svahu se severním úklonem, tak jako já, může zkusit menší nevysychavé štěrkovité políčko bez přímého poledního slunce. Do půdy je dobré přimíchat trochu rašeliny, sušeného rašeliníku, případně cihlové drtě. Pokud úspěšně pěstujete lomikámen vstřícnolistý - Saxifraga oppositifolia (viz. Skalničkářův rok č.51), pak se na témže místě bude s velkou pravděpodobností dařit i druhu Saxifraga retusa. Prorůstání mechem je žádoucí, ale vzhledem k drobnému vzrůstu dejte pozor na agresivní druhy mechů. Mohly by ho přerůst a udusit! Pokud skalničkaříte na jižním svahu, máte naději ho nějaký čas udržet v travertinu (ale pozor, je spíše kyselomilný) nebo doporučuji raději zvolit hrnkovou kulturu. Ostatně Saxifraga retusa patří k těm horským skalničkám, které lépe prospívají v plastových květináčích či kontejnercích umístěných v polostínu, než volně vysazené ve skalce (podobně jako Saxifraga caesia, Ranunculus alpestris či Dianthus alpinus). 

Množím ho řízkováním na počátku září (používám práškový stimulátor), řízkovance hrnkuji až na jaře následujícího roku. Pokud se vám podaří sehnat semena, pak můžete zkusit výsev. Semenáčky se ale vyvíjejí pomalu, jsou dlouho velmi drobné a zranitelné. 

 

 

 

Blíží se předjaří, které si spojujeme hlavně s rozkvetlými sněženkami (Galanthus), bledulí jarní (Leucojum vernum), talovíny (Eranthis), šafrány (Crocus), cibulovitými kosatci (Iridodictyum či chcete-li Iris reticulata, I.danfordiae). Málokdo ale ví, že společníkem těchto rostlin může být i botanický tulipán Tulipa hissarica. Je malým rekordmanem mezi tulipány, na mé zahradě začíná tulipánovou sezónu právě on, vždy o prsa vítězí před robustnějšími a nápadnějšími kultivary Tulipa kaufmanniana. 

 

Tulipa hissarica roste na mé zahradě již od roku 1991. Tehdy jsem si pořídil jedinou a poměrně drahou cibulku. Po patnácti letech pěstování mám cibulek pět. Dceřinné cibulky totiž vytváří sporadicky, neochotně. Proto je na našich skalkách a v zahradách k vidění vzácně a tento stav se zřejmě jen tak nezmění. 

Tulipa hissarica je malý tulipánek pocházející z Hissarského hřebenu v Pamíro-Altaji, tedy ze střední Asie. Z jedné cibulky vyraší během března nebo začátkem dubna (v závislosti na průběhu předjarního počasí a sněhové pokrývky) 1 až 5 květů, které jsou zpočátku zcela přisedlé, asi 4 cm v průměru. Jejich barva je zlatožlutá, vně žlutošedá až fialovošedá. Květy se plně otevírají jen za teplých, slunných dnů. Kvete ochotně, nezaznamenal jsem, že by některý rok kvetení vynechal. Z jedné cibulky vyrůstá 3 až 5 úzkých, čárkovitě kopinatých listů s lehce zvlněnými okraji, šedozelené barvy. Výška tohoto milého raného tulipánku dosahuje jen 5 až 10 cm. Je tedy mimořádně vhodný do skalky, kde se uplatní na teplých místech, především na plně osluněných plošinkách chráněných od severu většími kameny. Dle mých zkušeností je to zcela nenáročný tulipánek, který pěstuji ve velmi propustné chudé kamenité půdě. Za celou dobu pěstování jsem cibulky z půdy vyndával jen jednou, kdy jsem ho rozsazoval na dvě místa. 

 

Pokud máte rádi tulipány a poštěstí se vám tento druh sehnat, budete si moci užívat jejich květů již od časného předjaří. 

 

 

 

Červená kočka nebo kocour na skalce? Dovedu si představit bouřlivé reakce mnohých z vás a bylo by asi jedno, jestli by se jednalo o obyčejnou rezavou kočku domácí nebo ušlechtilé plemeno, třeba Orientální červenou, Habešskou červenohnědou či Britskou červeně mramorovanou… Nebojte se, nebudu vám vnucovat žádnou červenou kočku čtyřnohou, přece vím že skalka je hlavně pro rostliny. Povím vám příběh jedné hezké vrbičky, jejímuž květenství se česky říká kočičky a tahle je má atraktivně červeně zbarvené. Ještě po ní netoužíte? Tak čtěte dál.

 

Na skalkách se pěstuje pod názvem Salix hylematica nebo Salix lindleyana. V zahradnickém pojetí bývají často udávány jako synonymum jednoho druhu. Já ji od začátku pěstuji pod názvem Salix lindleyana. Na tento název jsem zvyklý a budu ho používat i v dalším textu. V botanickém pojetí se ale jedná o dvě rozdílné vrby, které se odlišují v „kočičkách“. Salix hylematica má kočičky protažené (válcovité) s až 20 květy, samičí kočičky se při dozrávání semen výrazně prodlužují. S.lindleyana má mít kočičky téměř kulaté, jen s několika, často méně než 5 květy. 

 

Výška této vrby se pohybuje jen kolem 5 cm, ale šířka v desítkách centimetrů. Tato vrbička je totiž typická dlouhými plazivými větvičkami, které ve vlhku přikořeňují. Jsou červenohnědé, porostlé podlouhlými, nejvýše 2 cm dlouhými opadavými listy se zubatým okrajem. Barva listů je na líci leskle tmavozelená, rub je stříbřitý. Nápadné a velice ozdobné jsou tmavočervené jehnědy (kočičky) dlouhé 1 až 2 cm. Na našich skalkách se objevují ve velkém množství v dubnu až květnu, ve své horské domovině od června do září. Roste ve vysokých horách střední Asie v nadmořských výškách nad 4000 m, kde vyhledává vlhké skalní štěrbiny. Druh je udáván z Číny (Xizang, severozápadní Yunnan), Nepálu, Bhútánu, Pákistánu a ze Sikkimu. 

 

Vysokohorský původ signalizuje jisté pěstitelské problémy na našich skalkách v nižších polohách. O tom jsem se v praxi již přesvědčil, ale dnes už vím, jak tuto vrbu na skalce udržet. 

První rostlinu jsem získal před cca 20 lety a zasadil ji na hodně kamenité místo ve vápencové skalce, které bylo lehce skloněné k severovýchodu. Slunce sem svítilo ráno a trochu dopoledne. Ze západní strany byla vysazena kleč, která jí přinášela přistínění v poledních a odpoledních hodinách. Místo bylo za sucha často zaléváno. Salix lindleyana zde dobře rostla. Kleč ale časem narůstala a vrbičce se stále stinnější a sušší místo přestalo líbit. Vrbičku s červenými kočičkami jsem poté sázel ještě dvakrát, ale žádné mnou vybrané místo jí nevyhovovalo. Možná k tomu přispěly i suché roky s mimořádně horkými léty v první polovině 90. let. Postavení nové skalky z vrstevnatého slepence dalo této vrbičce ještě jednu naději. Byla zasazena do vlhkého místa, které se nachází mezi okrajem jezírka a mohutným, vertikálně postaveným kamenem. Místo je orientované na severovýchod, osluněné asi do 10 hodiny. Vrbička postupně díky svým dlouhým výhonům vyšplhala po kameni a zejména přilehlou štěrbinou, kde mohla přikořeňovat, až na okraj teplé a slunné plošiny. Zde každé jaro bohatě kvete.  

Co tedy Salix lindleyana potřebuje pro zdárné pěstování? Výsadbu na vlhké a v letním období chladné místo bez úpalu do propustné humózní kamenité půdy. Vápník toleruje, ale nemusí ho mít. Pokud bude mít možnost natáhnout své dlouhé větvičky za sluncem, pak bohatěji pokvete. Ale vždy je nutno dodržet zásadu: nohy v chladu a vlhku! Ještě jeden problém může nastat. Někteří pěstitelé o ní tvrdí, že není zcela mrazuvzdorná. Dle mých zkušeností zmrzají jen nevyzrálé konce jednoletých prýtů (laicky řečeno konce větviček). Podle informací, které jsem nalezl, vydrží mráz do cca -15 až -23şC. Těchto teplot bylo na mé zahradě dosaženo jen v kombinaci se sněhovou pokrývkou, pod kterou se udržují vyšší teploty. Problematickými stanovišti v hortikultuře mohou být dna údolí, zejména v nižších polohách, kam stéká studený vzduch a kde se mohou vyskytnout silnější holomrazy. Zde bych doporučoval kryt chvojím. 

Množí se snadno hřížením, řízkováním (není nutno používat stimulátor) nebo oddělováním zakořeněných větviček. 

 

Máte-li na skalce vhodné místo, udělejte si radost a pěstujte tam červené kočičky.   

 

 

 

V době naší podzimní klubové výstavky a burzy ve Čtyřlístku několik skalničkářů prohlíželo nové zboží v tamní prodejně. Dlouho pak postávali u pultu, který byl zaplněn plně rozkvetlým modrokvětým hořcem Gentiana scabra. Jen poměrně vysoká cena odrazovala od jeho koupě. O chvíli později však přinesla jedna členka klubu ze sousedního marketu OBI tentýž hořec, ale v atraktivní růžové barvě. To už nikdo z přítomných neodolal a tak měli v OBI tyto hořce, které zde byly ještě o něco dražší, brzy vyprodány. Ani já jsem neodolal. Brzy se mi však začala honit hlavou otázka, co tento podzimní hořec vlastně potřebuje. A protože skalničkářská literatura je ohledně pěstování tohoto hořce dosti skoupá, začal jsem pátrat i v pramenech méně dostupných. Snad se následující informace budou hodit i ostatním pěstitelům. 

 

Gentiana scabra var.scabra je zařazován do skupiny Pneumonanthe, kam patří například známější hořec tolitovitý Gentiana asclepiadea, nebo známý letní hořec G.septemfida.

V zemi má tento hořec krátký dřevnatějící oddenek, z něhož vyrůstají četné jemné kořeny. Stonky se rozvětvují od země, jsou jednoduché přímé nebo vystoupavé, často červenavé. Zatímco v přírodě dorůstá výšky od 15 do 100 cm, v hortikultuře je to nejčastěji 20 až 30 cm. Listy na lodyhách jsou protáhle vejčité až kopinaté, 25-70 x 20-30 mm, směrem nahoru se zmenšují, jsou přisedlé nebo krátce řapíkaté. Na zimu zatahuje. Květy jsou rovněž přisedlé, vyrůstají v úžlabí i na koncích lodyh. Koruna tvaru nálevky je červenavé nebo modré barvy, uvnitř skvrnitá. Semena jsou široce křídlatá, krátce ocasatá na obou koncích. Kvete od srpna do listopadu (do zámrazu).

Rozšířen je v Číně, Japonsku, v Koreji a v Rusku (Mandžusko, Sachalin, Kurily), kde ho najdeme ve světlých lesích, na křovinatých a travnatých svazích a říčních březích, tedy na vlhkých místech v nadmořských výškách 0-3200 m. V Japonsku se vyskytuje var.buergeri, která se odlišuje jen drobnými botanickými detaily a var.kitadakensis, která je více poléhavá, má delší kališní lístky a větší semena. 

Pěstitelsky by to měl být poměrně snadný hořec, pokud mu dopřejeme slunce (ne však úpal) až polostín a trochu vlhčí, spíše těžší humózní půdu, která by měla obsahovat rašelinu, protože nesnáší vápno. 

A ještě malá rada na závěr. Rostliny pocházející z dovozu jsou pěstovány v čisté rašelině obohacené pomalu rozpustným hnojivem typu Osmocote. Necháme-li rostlinu delší dobu v kontejnerku, vyčerpá živiny a začne strádat. Nebezpečné je i přesychání rašelinového substrátu. Nově zakoupené rostliny je proto vhodné vyjmout z kontejnerku, odstranit veškerý substrát z kořenů vymytím a znovu zasadit do zeminy, kterou si sami namícháme a která odpovídá potřebám konkrétního druhu.  

 

 

 

Alespoň zmínku o tomto lomikamenu, který botanikové nazývají Saxifraga oppositifolia, najdete téměř v každé knížce o skalničkách nebo vysokohorských rostlinách střední Evropy. Proč o něm tedy chci ještě psát? Na tuto otázku snad odpovím v dalších odstavcích a řádcích tohoto článku. 

 

Nejprve se podívejme do přírody. Lomikámen vstřícnolistý má značně velký areál rozšíření,  není však přísně vysokohorskou rostlinou. Jsou místa, kde najdeme celé porosty této rostliny jen několik metrů nad mořem, a to na dalekém severu, za polárním kruhem, například na Špicberkách, v Grónsku, na Islandě, v Laponsku nebo na Sibiři. Dále na jih je jeho výskyt vázán na hory. Ve Skandinávii a ve Velké Británii za ním ještě nemusíme šplhat příliš vysoko, ale dále na jih roste již jen ve vyšších až vysokých nadmořských výškách. V Alpách  stoupá až do 3800 m n.m., našli bychom ho ale i ve vyšších horách Slovenska, Balkánu, v Apeninách, Pyrenejích a dokonce i ve španělském pohoří Sierra Nevada. Příroda ale miluje výjimky, a tak lze vzácně nalézt lomikámen vstřícnolistý i ve střední Evropě v nadmořských ne tak závratných. To je případ Sněžných jam v Krkonoších nebo údolí Rhôny a Rýna, kam ho splavila velká voda do nadmořské výšky jen 400 m. Co z toho všeho plyne?  Lomikámen vstřícnolistý má rád chladno. Těžiště rozšíření má v arktické a subarktické části severní polokoule, kde je považován za průkopnickou (pionýrskou) rostlinu, která osidluje skalnatá místa a zpevněné sutě jak na vápenci, tak i na kyselých horninách. 

 

Popis rostliny omezím jen na několik podstatných znaků. Výška kolem 3 cm, tvoří ploché trsy až polštáře složené s lodyžek, které v příhodných podmínkách přikořeňují. Lodyžky jsou velice hustě pokryty malými listy umístěnými vstřícně (odtud druhový název). Listy jsou tmavě zelené, případně s náběhem do šedozelena, někdy na nich můžeme pozorovat šupinky vyloučeného vápníku. Velké květy, asi 1,5 cm v průměru, mají 5 korunních plátků. Barva varíruje od růžové přes vínově červenou až k fialové, vzácnější je bílá. Na našich skalkách v nižších polohách se z květů můžeme těšit v závislosti na vývoji předjarního počasí v březnu až dubnu. V kultuře se pěstuje několik klonů, které se liší nejčastěji barvou nebo velikostí  květu. Já jsem pěstoval nebo ještě pěstuji následující:

            ´Alba´ - štíhlejší bílé květy, drobný list, ´Florissa´ - úzký, světle starorůžový, nepříliš nápadný květ, ´Ruth Draper´ - velký květ, zdánlivě plnokvětý (viz. barevná příloha), ´Theoden´ - světlejší odstín, odlišný tvar květu, ´Wetterhorn´ - kvete bohatě, sytě karmínově. Dále se v kultuře můžete setkat s rostlinami označenými jako var. latina (dobře roste a kvete většími, jasně růžovými květy), ssp. arcto-alpina (tvoří hustší, pevnější polštáře), ´Splendens´ (velký červenavý až karmínový květ), ´Skye Form´ a řadou dalších klonů, které nemají kultivarová jména.  

            

          Lomikámen vstřícnolistý většina skalničkářů z nížin považuje za druh krátkověký. Zcela určitě to platí u skalek na jižních svazích, ale ani skalky orientované k severu nezaručují dlouhověkost této otužilé rostliny, která sice bez problémů přečkává holomrazy -30şC a její plně rozkvetlé květy nepoškodí ani třiceticentimetrová sněhová pokrývka, ale ničí ji tropická letní vedra. 

Já lomikámen vstřícnolistý pěstuji od roku 1986. Tehdy jsem si první rostlinu obstaral na burze brněnského klubu skalničkářů (tehdy ještě jako nečlen) a patrně se jednalo o Saxifraga oppositifolia var.latina. V té době jsem na své nové zahradě ještě neměl postavenou skalku. Kdesi jsem ale našel rozbitou keramickou kanalizační rouru, její širší konec byl neporušený a posloužil mi ke stavbě první miniskalky. No, abych byl upřímný, byl to pokus o miniskalku. „Roura“ byla zapuštěna v polostínu letité třešně, v časném jaru sem svítilo slunce téměř po celé dopoledne, po olistění třešně jen ráno. Ještě musím dodat, že mám zahradu na severním svahu. K dispozici jsem měl několik pískovcových kamenů. Pamatuji si, že kromě lomikamenu vstřícnolistého jsem do „roury“ zasadil ještě i jiný lomikámen, a to Saxifraga paniculata, dále plnokvětou tařici skalní Alyssum saxatile ´Plenum´ a keřík kdoulovce Chaenomeles japonica. Pískovcové kameny, použité v miniskalce, pocházely ze starého lomu a měly učebnicovou patinu. Byly omšelé a částečně porostlé lišejníky a mechy. Mechy se postupně rozšířily i mimo kameny a všechny rostliny, i ty později dosazované, brzy zahubily. Zůstaly jen ty dva lomikameny. Lomikamenu vstřícnolistému společenství s mechem prospívalo. Jeho lodyžky do mechu zakořeňovaly a postupně se rostlina tímto způsobem přesunula k severnímu okraji „roury“, některé lodyžky v tomto místě přepadaly přes okraj. Saxifraga oppositifolia zde kvetla každoročně, vyhynula až v během horkého léta 2003. Na jednom místě byla 17 let. V tomto případě je to jasný důkaz dlouhověkosti. 

 

Postupně jsem si na zahradě vybudoval několik skalek. Ta první byla s klasického vápence. Lomikámen vstřícnolistý jsem zde vysadil na nejchladnější, k severozápadu orientovanou část, která byla od jihu stíněna jabloněmi. Mech jsem zde netrpěl, kolem rostlin jsem udržoval vápencovou suť. Na tomto místě nevydržel déle jak tři roky, jen o něco déle zde přežíval jeho bíle kvetoucí klon. Možná zde bylo příliš sucho, vzrostlé jabloně v době vegetace ze svého okolí odeberou veškerou vláhu, možná vadilo pozdně odpolední slunce, které přece jen stačilo rozpálit kameny a suť kolem rostlin.  

Druhá skalka byla z vrstevnatého vápence, byla ale hodně osluněná. Na ní jsem zkoušel pěstovat jen bíle kvetoucí klon na vlhčí plošince přistíněné většími kameny. Odtud se postupně přeplazil na hranu velkého balvanu porostlého mechem a posléze téměř všechny lodyžky přepadaly přes hranu tohoto kamene, takže byly obráceny přímo k severu… Zde rostlina vydržela asi 6 let, než ji udusil mech, který byl příliš agresivní.

Třetí místo, kde jsem zkoušel pěstovat jeden z kultivarů, byla nízká zídka z pěnovce (travertinu) orientovaná k severozápadu a částečně přistíněná meruňkou. Místo rychle vysychavé, ale často kropené. Rostlina zde vegetuje od roku 1993 dodnes, roste zde dobře, ale kvete zřídka.  

                        Posledním místem, kde pěstuji mikro sbírku klonů Saxifraga oppositifolia, jsou mírně skloněné plošiny vrstevnaté skalky ze slepence. Skalka je orientovaná na severozápad, ale od západu stíněná švestkou, takže přímé slunce sem v létě vůbec nesvítí. Pěstuji na tomto místě i jiné horské rostliny, kterým prospívá vlhko a chlad. Místo od května do září za přísušku téměř denně zalévám nebo alespoň rosím. Pokud prší, je zde vláhy dostatek, protože skalka se nachází pod skleníkem, ze kterého stékající voda zasakuje do skalky, pokud je sníh, tak je ho tu také nejméně dvojnásobek, protože sjíždí ze skel skleníku na skalku. Na této skalce jsou plošiny mezi kameny pokryty slepencovou drtí, kterou místy prorůstá mech. Agresivní druhy mechu ale likviduji. Rostliny lomikamenu vstřícnolistého zde dobře rostou a bohatě kvetou, horká léta je však dosti poznamenávají a oslabují, porosty řídnou, ale v předjaří dalšího roku i takto „pocuchané“ porosty jsou posety záplavou květů. A pro mne je to signál, že mám toho roku pro jistotu několik rostlin namnožit. Množím obvykle řízkováním nebo oddělováním zakořeněných lodyžek na přelomu srpna a září. 

 

Když shrnu veškeré poznatky o lomikamenu vstřícnolistém, tak stanoviště volte vždy co nejchladnější s vysokou vzdušnou vlhkostí a odklonem od přímého slunce. Nejvhodnější je slunce ranní a po 10 hodině světlý polostín, který zajistí vyšší stromy. Vhodné jsou menší plošinky, úzké spáry se neosvědčily. Půda by měla být propustná, humózní, je dobré ji obohatit rašelinou nebo ještě lépe drceným rašeliníkem, který ji udrží déle vlhkou. Vhodná je výsadba mezi ukázněné nízké okrasné traviny, jako je novozélandská Luzula ulophylla, nebo ostřice Carex norvegica. Mech je na skalce většinou považován za nežádoucí, ale méně agresivní druhy mechů, které se rozrostou do polštářků Saxifraga oppositifolia, zvlhčují vzduch v jeho bezprostředním okolí, umožňují snazší přikořeňování lodyh a brání přehřívání povrchu půdy. V takovém případě se Saxifraga oppositifolia může stát i na skalce v nížině dlouhověkou trvalkou, která nás v předjaří potěší záplavou květů.

 

 

 

     Jsou nejméně dva důvody, které mne vedly k napsání tohoto článku o rostlině, která na obrázku v barevné příloze připomíná žlutý vodopád. Její botanické jméno, které by se mělo používat, je Vitaliana primuliflora ssp.praetutiana. Právě správnost pojmenování je tím prvním důvodem, proč o ní píši. O tomto problému psal již přítel Řeháček v pražském časopise Skalničky č.4/97, ale tento článek evidentně nečetlo mnoho členů našeho klubu. Soudím tak podle toho, že bývá na našich burzách nabízena (a to i pěstiteli, které považuji za špičky brněnského klubu) pod nesprávným jménem Douglasia vitaliana. Pod tímto názvem bývá uvedena i ve starší skalničkářské literatuře, ale dnes zahrnuje rod Douglasia výlučně růžově nebo červeně kvetoucí severoamerické druhy, které se u nás také pěstují, ale v nížinách jsou choulostivé. 

     Druhým důvodem, proč tuto rostlinu popularizuji, je její vysoká okrasná hodnota (a to i v době, kdy nekvete), nízký vzrůst a nenáročnost. Vitaliana primuliflora ssp.praetutiana pochází z jihozápadních Alp a Apenin, kde roste na suchých skalnatých místech. Podobná místa jí nabídneme i ve skalce. Já ji pěstuji již mnoho let na skalce z vápence. Vhodnější jsou plně osluněná políčka pokrytá sutí, než úzké spáry. Časem vytvoří polštáře až 40 cm v průměru, výška rostliny ovšem nepřesahuje 5 cm. Listy jsou v růžicích, čárkovité, šedozelené až stříbřitě zelené, stálezelené. Během dubna se polštáře obalí množstvím přisedlých žlutých květů, pod nimiž se olistění na čas úplně ztratí. Kvete asi měsíc. Množí se snadno z letních řízků. Někdy se na poléhavých lodyhách vytvářejí kořeny, tyto „oddělky“ sázím do sadbovačů, kde během cca šesti až osmi týdnů důkladně zakoření. Rostlinky s kořenovým balíčkem pak začátkem září sázím do kontejnerů 7x7 cm, v nichž je uchovávám v množárně do jara příštího roku. Rostlina by se mohla množit také semeny. Semeníky jsou ale ukryté v polštářích, semen v nich bývá málo a při jejich získávání si „pocucháme“ do té doby úhledné polštářky. 

 

     Kromě výše popsané rostliny pěstuji mnoho let ještě jeden poddruh, který byl doposud v kultuře známý pod kultivarovým označením ´Chionotricha´ . Správně bychom ji měli pěstovat pod jménem Vitaliana primuliflora ssp.cinerea. Vytváří o něco větší růžice, které jsou spíše popelavě našedlé. Květy jsou větší (tvrdí se že největší z rodu), tmavší než u předchozí, spíše zlatožluté. Pěstuje se a množí stejně snadno. Za dobu dvanácti let se mi v blízkosti matečných rostlin objevily tři samovolné semenáčky, které si, zdá se, zachovávají vlastnosti svých rodičů. 

 

     Doporučuji tyto subspecie Vitaliana primuliflora všem, neboť jsou typickými a navíc nenáročnými skalničkami. Vytvářejí nádherný barevný efekt již v dubnu, kdy se mnoho rostlin teprve probouzí a skalky jsou na květy ještě poměrně chudé. Dobře se kombinují s netřesky, např. Sempervivum ciliosum, nebo s drobným rozrazilem Veronica caespitosa, který kvete modře ve stejnou dobu a vyhovují mu i stanovištní podmínky.

 

 

 

Zkrácený volný překlad článku Barry R.Yingera, který byl otištěn v americkém skalničkářském časopise v roce 1993, dodatek jsem napsal já­.

 

      Do nedávné doby projevovalo zájem o pěstování jednotlivých druhů a kultivarů rodu Asarum (kopytník) jen několik amerických skalničkářů. Průkopníci amerického skalničkaření Lincy Fosterová a Harold Epstein byli inspirováni několika americkými a zejména pak japonskými druhy. Informace o taxonomii rodu byly dlouho nepřesné a chyběly i znalosti pěstitelské.

 

      Autor článku se seznámil s japonskými kopytníky jako vysokoškolský student, když četl zprávu Dr. Johna Creech'se o výskytu rostlin v Japonsku. Tento člověk objevil nové druhy kopytníků na ostrově Jakušima a na jihu Kjúšú. Ty, u kterých očekával, že budou velké, byly často velmi malé a naopak rostliny, které očekával, že budou malé, byly mnohdy překvapivě velké. Jako příklad uvádí Asarum yakusimense (nyní A.hirsutisepalum).

 

       Po shlédnutí obrázků kopytníků ve starém japonském výtisku autorův zájem o tento rod velmi vzrostl. Následně strávil semestr v Japonsku, kde zájem přerostl v posedlost. Od té doby se postupně stal znalcem kopytníků. Pokračoval ve shromažďování stále větší kolekce kopytníků a zároveň také informací o jejich odrůdách a jejich historii.

 

       Převážná část druhů kopytníků roste divoce v nepravidelném pásu v mírném až subtropickém pásmu severní polokoule. V Severní Americe, Evropě a Asii byl zájem o kopytníky již v pravěku. Lidé pocházející z těchto tří kontinentů věřili, že kopytníky mají zvláštní magickou sílu. Například korejští šamani dekorovali své opasky a přilbice kopytníky, v Japonsku zase kopytníky zavěšovali pod okapy, aby chránily obyvatele před bouřemi a před zemětřesením. Dekorativní nákresy kopytníků na budovách, které patrně také měly chránit, pocházejí ze 6.století. Kopytníky byly důležitou součástí tradiční čínské medicíny, a to již od pradávných časů. V 18.století se stalo pěstování kopytníků v ozdobných hrncích velmi populární mezi samuraji a bohatými. Vášnivý zájem o pěstování různých druhů a kultivarů kopytníků tak pokračoval a rozšiřoval se po celém Japonsku.

 

      Je známo více než 100 druhů kopytníků. Na první pohled se zdají být velmi podobné, ale při podrobnějším zkoumání lze mezi nimi objevit mnohé rozdíly. Typický kopytník si můžeme představit jako nízkou trvalku bylinného charakteru se srdcovitě tvarovanými listy na lodyhách plazících se blízko povrchu půdy. Většina druhů je stálezelených, existují však i kopytníky opadavé, u některých to závisí na tuhosti zimy. Rostliny vyrůstají z oddenků , které jsou mělce pod povrchem půdy. Jsou dva základní růstové typy kopytníků. První typ má krátké oddenky, kterými se rozšiřuje velmi pomalu, druhý typ má oddenky delší, kterými se rozšiřuje rychle. Do těchto dvou typových skupin lze zařadit většinu zástupců rodu, kromě A.shuttleworthii a A.virginicum, kteří stojí na pomezí těchto dvou typů. Květy jsou nejčastěji šálkovitě nebo zvonovitě tvarované se třemi laloky. Kopytníky mají zřídka korunní plátky. Pokud ano, pak jsou to jen jejich nenápadné pozůstatky. 

 

     V Evropě roste pouze jediný druh - kopytník evropský Asarum europaeum. 15 druhů pochází ze Severní Ameriky, z toho 4 rostou na severozápadě, 10 na jihovýchodě a 1 je rozšířen přes středozápad na severovýchod. Pouze Asarum canadense roste v oblastech, které byly v minulosti zcela zaledněny. Většina druhů kopytníků roste v Asii. V jižní Číně je pozoruhodná koncentrace druhů, většinou mezi Žlutou řekou a hranicemi Vietnamu. Pravděpodobně jde o původní centrum rozšíření kopytníků. V Číně (včetně Taj-vanu) roste více než 30 druhů. Další velká koncentrace kopytníků je v Japonsku, kde se také vyskytuje více než 30 druhů. Japonské ostrovy Ryukyu (z geologického hlediska vázané s pohořími čínského pobřeží) hostí více než 15 druhů, které mají úzký příbuzenský vztah jak k japonským, tak k čínským druhům. V severovýchodní Číně rostou 2 druhy, 2 druhy jsou známy z Koreje a 1 je rozšířen přes Himálaje až do Indie. Přirozený původ druhů je hrubým vodítkem k jejich otužilosti (mrazuvzdornosti). Nejméně otužilé druhy pocházejí z okolí čínsko-vietnamské hranice. V divoké přírodě jsou kopytníky rostlinami lesnatých krajin, často rostou ve velmi hlubokém stínu. Běžně se vyskytují v malých údolích a stržích a na severních svazích kopců. Většina druhů kopytníků roste na relativně neporušených místech, méně ve znovu vysázených lesích, které byly zregenerovány po farmaření nebo po jiném závažnějším lidském zásahu. Pouze několik druhů roste na suchých místech, většina vyhledává místa poblíž vodních toků, kde je trvale vlhké půdní prostředí. Kopytníky jsou jen zřídka napadány jinými organismy a ve vhodných, ustálených podmínkách jsou velmi vytrvalé.

 

Taxonomie

 

     Rod Asarum byl ustanoven K.Linné v roce 1753. Od tohoto roku probíhalo bádání taxonomů, z nichž někteří se snažili rod rozdělit. Zdánlivá podobnost druhů je důvodem, proč je taxonomie kopytníků velmi komplikovaná. Navržené rody Hexastylis, Heterotropa, Asiasarum, Japonasarum a Geotaenium byly zamítnuty. Současní botanikové, a to dokonce i čínští, kteří jsou nazýváni světovými mistry v rozdělování, jsou pro zachování integrity jednoho rodu Asarum. Nejdůležitější charakteristiky pro klasifikaci totiž nalézají uvnitř rostliny kopytníku. Světlou stránkou zmatků kolem taxonomie rodu je fakt, že jsou dosud objevovány nové druhy, a to nejen v Asii, ale i v Severní Americe. 

 

Kopytník v zahradě

 

     Všechny kopytníky mají v zahradách podobné požadavky. Bude se jim dařit ve stínu stromů a na stinných skalkách. Stín je absolutně nutný, ranní slunce většinou tolerují, ale odpolední slunce je nebezpečné pro většinu druhů. Potřebují dobře provzdušněnou, nepatrně kyselou půdu. Ideální je substrát ze směsi humusu a štěrku nebo hrubého písku, který dobře a rychle odvádí vodu, ale zároveň udržuje nějakou vlhkost. 

 

Kopytníky v Americe

 

     Nejvhodnějšími druhy pro zahrádkáře na území USA jsou některé z původních amerických druhů. 10 stálezelených druhů z jihovýchodu je odolnějších, otužilejších, než by se vzhledem k jejich původu zdálo. Většině se daří v USDA zóně 5B nebo 6 (v těchto zónách klesají průměrné nejnižší roční teploty na -18ş až -26şC). Americké kopytníky jsou rozšiřovány tamními specializovanými školkami. V zahradnických centrech jsou americké kopytníky většinou pojmenovány jako Asarum shuttleworthii. Asarum shuttleworthii var.harperi (obvykle je k vidění klon ´Callaway´), některé formy A.virginicum a zřídka i A.lewisii se rozrůstají do pěkných koberců. Jiné druhy rostou pomaleji a vytvářejí hezké chomáče. Všechny mají velmi atraktivní stálezelené olistění, často bíle nebo stříbřitě šedě skvrnité nebo žilkované. Asarum arifolium , A.minor, A.virginicum a A.shuttleworthii jsou překrásné, houževnaté a pro milovníky kopytníků snadno pěstovatelné ve velkých zahradách.

 

     Druhům ze severozápadu USA se někdy nedaří na východě, ačkoli Asarum caudatum je pěstitelsky snadný, i když ne zvláště vzrušující druh. Asi nejkrásnější kopytník je A.hartwegii (viz barevná příloha) se stříbrně pocákanými a síťovanými listy, často se mu říká „stříbrné srdce“. Tomuto druhu vadí horká léta, je tedy dobrou volbou pro oblasti, kde je přes léto chladněji. Je ale bohužel zvlášť přitažlivý pro slimáky. Asarum canadense je prostá, pro mnoho skalničkářů příliš obyčejná rostlina, ačkoliv je jednou z nejlepších přirozených půdopokryvných rostlin. Bude tolerovat alkalickou (vápnitou) půdu a příležitostné sucho. Je to vděčná, téměř nezničitelná rostlina pro přírodní, stinnou zahradu, kde její ledvinovité šedozelené listy dobře kontrastují s kapradinami a poskytují dobrý vegetační kryt pro cibulnaté rostliny.

 

Evropský druh

 

     Asarum europaeum je jediným kopytníkem pocházejícím z Evropy. Je vhodný do skalky, kde jeho elegantní,  kulaté, lesklé olistění nabízí příjemný kontrast k ušlechtilejším nebo jemněji texturovaným rostlinám. Je to obvykle stálezelená rostlina, ale může ztrácet své olistění, které se však znovu na jaře rychle obnovuje. Nově rozvinující se olistnění je překrásné. 

 

Japonské kopytníky

 

     Japonské kopytníky nabízejí velmi zajímavé příležitosti pro zahrádkáře (skalničkáře) v USDA zóně 5-6 (v těchto zónách klesají průměrné roční minimální teploty na -18 až -29şC). Některé japonské druhy se značně proměnlivými barevnými vzory, zejména Asarum takaoi a A.nipponicum jsou otužilé v USDA zóně 5B (minima -23 až -26şC). Sněhová pokrývka nebo mulčování sosnovými větvičkami pak umožní jejich pěstování i více na sever. Nejodolnější japonské druhy jsou většinou méně zajímavé (opadavé druhy jako Asarum sieboldii, A.heterotropoides, A.dimidianum a A.caulescens). Asarum heterotropoides by mělo být otužilé kdekoli v USA, nemá však rádo léto. Nejzajímavějším opadavým druhem je Asarum caulescens s půvabným olistěním a s kouzlem „dvoubarevné květiny“. Má i jednu elegantní formu s bílými květy.

     Nejrozšířenějšími stálezelenými druhy, vhodnými pro chladné klima, jsou Asarum takaoi a A.megacalyx. Oba se vyznačují pozoruhodnou rozmanitostí vzorů na listech a to jak tvarovou (žilkování, skvrny, cákance), tak barevnou (od zelené ke stříbrné). Nejzajímavější trsnaté druhy, které lze úspěšně pěstovat v chladných oblastech, jsou Asarum nipponicum a jeho variety, A.tamaense, a také A.curvastigma, A.muramatsui a A.savatieri. Asarum nipponicum a A.savatieri mají překrásně barevné vzory listů a nelze najít dvě naprosto stejné rostliny. Asarum curvastigma má krásné listy, obvykle v odstínech šedé. Asarum tamaense vyniká lesklými kožovitými listy, na kterých jsou hluboce vtlačené žilky příčinou hrubě texturovaného povrchu listů. Asarum muramatsui má podobně hrubě texturované olistění, ale jeho tmavě zelené listy jsou ploché. Téměř všem japonským druhům se bude dařit v USDA zóně 7 a 8 (průměrné roční minimální teploty v zóně 8: -7 až -12şC, v zóně 7: -12 až -18şC) . K nejčastěji pěstovaným patří Asarum kumageanum s proměnlivě vzorovanými listy, které jsou tak lesklé, jakoby byly vyrobeny ze skla a A.hexalobum s nekonečným počtem vzorů listů, většinou v odstínech šedé.

     Přírodní druhy kopytníků, pocházejících z Ryukyu, jsou jemnější a méně mrazuvzdorné, vhodné pro zahrádkáře v USDA zóně 8 a v několika případech také v zóně 9 (průměrné roční minimální teploty v této zóně neklesají pod -7şC). Některé z těchto druhů mají větší sukulentní listy. Listy Asarum fudsinoi mohou dosahovat délky 8 palců (cca 20 cm) a květy průměru 3 palce (cca 7,5 cm). Listy Asarum monodoriflorum jsou jakoby vykrajovány z černozeleného sametu, zatímco olistění Asarum dissitum je lesklé a dužnaté s pokleslými žilkami a malými skvrnkami kolem dokola.

 

Čínské druhy

 

     Teprve nedávno se objevil v kultivaci větší počet čínských kopytníků, především zásluhou Japonců. Protože většinou pocházejí z jižní Číny, jejich otužilost je menší, nebo dosud neprověřená. Ale některé by mohly být adaptabilními zahradními rostlinami. Vzrůstem mohutný, na pohled velmi pěkný druh Asarum splendens (nesprávně šířený jako A.magnificum) se vyskytuje v amerických školkách. Je to pravděpodobně rostlina USDA zóny 7. Křehčí druh A.geophilum je také rostlinou, která se stává běžnou v kultivaci v USA, navzdory její menší okrasné hodnotě. Autor dosud ještě neměl všechny čínské druhy a několik dosud ani neviděl. Většina bude volně pěstovatelná pouze v teplejším klimatu. Některé, jako A.petelotii, nebudou tolerovat žádný mráz. Ty, které se jeví slibně pro rozšíření v zahradách, jsou Asarum maximum, A.delavayi a A.porphyronotum. A.maximum (viz perokresba na str.2) bylo šířeno jako „Panda Asarum“, což byla chytrá marketingová strategie založená na pozoruhodném vzhledu květů tohoto druhu, které jsou tmavě purpurově černé s „vyděšenými“ centrálními oky. Jeho listy jsou velké a kožovité, vysoce lesklé, zelené se stříbřitě šedými žilkami. A.porphyronotum má méně atraktivní květ, ale překrásné olistění. Každý list je symfonií stínů šedé a stříbrné. A.delavayi má zašpičatělé, velmi tmavě zelené neznačené olistění se skleněným třpytem. Listy mohou být dlouhé 8 palců (cca 20 cm) nebo i více. Květy jsou široké více než 2 palce (cca 5 cm) a velmi nápadné, jakoby vycpané purpurově hnědým plyšem.

 

Kultivace kopytníků v Japonsku

 

     Mnoho japonských skalničkářů dává při pěstování kopytníků přednost hrnkové kultuře. Pěstují všechny druhy, ale většina z nich pouze vybrané formy. Tyto selekce mohou být  rozděleny do dvou skupin: klasické kultivary (většinou selekce Asarum takaoi) a moderně zmutované formy vybrané kvůli změnám v listech nebo květech. Klasické kultivary byly v Japonsku pěstovány po staletí. Z historických dokumentů víme, že byly populární již v 18.století, je ale pravděpodobné, že některé byly pěstovány ještě dlouho předtím. Existují společnosti, které uveřejňují jména kultivarů nebo druhů a jejich popis. Každá společnost se přitom věnuje pouze jedné skupině rostlin, z jejichž mutací jsou vybírány nové kultivary podle standardů ustanovených společnostmi. Je známo nejméně 140 klasických kultivarů kopytníků a jejich počet stále roste.

 

     Většinu klasických kultivarů kopytníků tvoří jedinci, kteří ztratili purpurově hnědý pigment ve svých květech a listových řapících. Další selekce pro tvar a vzor listů je prováděna podle pravidel, která ustanovila společnost. Žádoucími znaky jsou vypouklost listu a přesahující bazální laloky. Dále vzory zahrnující prohloubeniny, centrální středový listový proužek, vzor motýla, dále „cákance“ barvy na základně, dvě prodloužené asymetrické skvrny (kaňky) a „mapy“, nepravidelné bílé nebo žluté skvrny často doprovázené nezvyklým tvarem listů. Pro barevné vzory je ještě mnoho jiných charakteristik. Mnoho kultivarů má rašící listoví červené nebo růžové, což je zvlášť barevně zajímavé. Klasické kultivary kopytníků bývají choulostivější než přírodní druhy a je pro ně nejlepší, když jsou pěstovány jako hrnkové květiny. Poptávka po těchto kultivarech převyšuje nabídku a proto jsou obvykle drahé. Japonští skalničkáři také pěstují více moderních mutací, zvláště variant všech druhů s bledě zelenými nebo bílými květy, nebo s jinou neobvyklou barvou květů. Vysoce ceněny jsou také plné květy. Neobvyklé tvary listů a pestrobarevné typy, které nepatří do skupiny klasických kultivarů, jsou také vyhledávané. Tyto nové, nevídané selekce jsou často velmi drahé (stojí tisíce dolarů), když se poprvé uvedou do kultury.

 

Kopytníky v hrnkové kultuře

 

     Kopytníky jsou velmi vhodné rostliny pro hrnkovou kulturu a je několik dobrých důvodů je takto pěstovat. Komplex krásy jejich listoví a květů (mnohé druhy bohatě kvetou v zimě nebo velmi časně zjara) můžeme lépe vychutnávat při pěstování v květináči. Nové druhy, jejichž odolnost je nejistá, je lépe pěstovat v květináčích, zatímco namnožené rostliny jsou zkoušeny venku. U kopytníků z USDA zóny 8B nebo 9, je hrnková kultura jedinou cestou k tomu, abychom se mohli těšit z nápadných a efektních druhů z jižní Číny nebo ostrovů Ryukyu.

 

    Kopytníky nejlépe rostou v hliněných květináčích. Velmi důležité je dobré provzdušnění půdy a evaporace (výpar) z hliněného květináče, ochlazující kořenovou zónu. V Japonsku rostou kopytníky v „kanuma“ půdě, což je vulkanický, načervenale hnědě zbarvený produkt (těžký perlit). Použito může být každé dobře proschlé humózní kyselé médium a také kůra z jehličnanů. Autor používá směs nasekaného dubového listí nebo borových jehlic, částečně rozložených, plus „ProMix Bx“, hrubý perlit a granitový štěrk. Tato směs s dřevěnými větvičkami je napěchována mezi kořeny. Na povrch se dává vrstva hrubého granitového štěrku.

     Kopytníky dobře rostou v květináčích zanořených v písku ve studeném pařeništi nebo nevytápěném skleníku. Všechny, ba i ty nejchoulostivější druhy, mohou být takto pěstovány po celý rok dokonce i v chladném klimatu. Většině z těchto choulostivých druhů se daří ve 40şF (+4 až +5şC). Občasné poklesy teplot pod bod mrazu nejsou nebezpečné. Je jen velmi málo druhů, jako např. Asarum petelotii a A.longerhizomatosum, které nemají rádi poklesy pod 50şF (+10şC). 

     Kopytníky mohou být napadány několika chorobami a škůdci. Proti hmyzu a mšicím pomáhají insekticidy. Pro většinu housenek jsou naštěstí listy kopytníků jedovaté. Nejhoršími škůdci jsou však slimáci. Kromě jejich ručního sběru v časných nočních hodinách autor poprašuje kolem rostlin železitý sulfát. Viola papilionacea nebo Petasites japonicus, rostoucí v blízkosti kopytníků, od nich slimáky odpuzují.

     Některé houbové a bakteriální choroby mohou nepříznivě působit na listy a kořeny kopytníků. Napadány bývají hlavně rostliny zasazené v nedostatečně odvodněných půdách a na místech s nedostatkem vzdušné cirkulace nebo nevhodnou teplotou. Tyto choroby mohou ničit nebo kazit vzhled listů, v extrémních případech mohou být příčinou uhynutí rostliny. Dobrá drenáž, chladno v kořenové zóně a příležitostné ošetření fungicidy může vyřešit tyto problémy. Také nedostatek dusíku pomáhá redukovat problémy z chorobami. Ke hnojení se proto doporučuje používat jen pomalu rozpustná, nízko dusíkatá umělá hnojiva.

     Nejvážnějším problémem, který může kopytníky ohrožovat, je háďátková infekce. Jak kořeny, tak listy mohou háďátka napadat a tak zahubit celou rostlinu. Náhlý úpadek zdraví rostliny, když předtím dobře rostla, je často způsoben právě háďátky. Napadené rostliny je nutno okamžitě izolovat  nebo zničit.

 

Množení kopytníků

 

     Kopytníky se obvykle rozmnožují dělením časně zjara nebo začátkem léta. Z kousků oddenků často vypučí spící pupeny. Na podzim se nedoporučuje zasahovat do kořenového systému rostlin. Možné je i generativní množení, ale semeno kopytníků nesmí vyschnout. Semenáčky jsou velmi citlivé na padání. Mnoho druhů lze množit listovými řízky. Obyčejný roční list s řapíkem zakoření v prostředí s vysokou vzdušnou vlhkostí. 

 

Dodatek

 

    Na moravských a českých zahradách se kopytníky téměř nepěstují. Kromě našeho domácího druhu A.europaeum, který se v zahradě šíří samovýsevem, někdy až plevelivě, jsem se setkal jen s A.caudatum a  A.hartwegii. A.hartwegii pěstuji již několik let, snáší dobře sucho, potřebuje ale stinné a v létě chladné místo. Proto jsem ho vysadil do dolní části skalky pod vysokou skalní stěnu (viz barevná příloha). Severovýchodní expozice dovoluje částečné ozáření sluncem jen v ranních hodinách. Daří se mi ho občas množit semenem. U nás je plně zimovzdorný.  

     Semena kopytníků ale nebývají nabízena ve výměnách (brněnské, pražské, anglické). V brněnských botanických zahradách, pokud je mi známo, se kromě kopytníku evropského setkáte nejvýše se 2-3 americkými druhy. Zřejmě nejvíce zkušeností s kopytníky u nás mají v pražské botanické zahradě v Tróji. Doporučuji knihu Pavla Sekerky: Stínomilné trvalky, kde lze načerpat užitečné informace. Loni se mi podařilo sehnat čínské druhy  A.forbesii, A.magnificum, A.maximum a A.splendens. Tyto druhy je možné u nás zimovat i venku pod sdruženým krytem (dostatečná vrstva listí proti holomrazům + ochrana proti nadměrnému zimnímu mokru). V okolí Prahy takto přežily i nepříznivou zimu 2002-2003. Cena jedné rostliny se  pohybuje kolem 150 až 200 Kč.

 

 

 

 

 

 

     Již několik let se na své skalce každoročně těším z květů zvonku, jehož původ je v horách jižního Bulharska a severovýchodního Řecka, kde osidluje vrcholové, v létě vysychavé vápencové skály. Jmenuje se Campanula orphanidea. Rostlina je to zpravidla dvouletá. Prvním rokem vytváří přízemní růžici dlouze řapíkatých, šedě chlupatých listů. Druhým rokem vyrůstají z růžice četné poléhavé 10 až 15 cm dlouhé lodyhy obsypané poměrně velkými fialovými zvonky, které barvou připomínají modroušek Edraianthus pumilio. Kvete koncem května a na začátku června, stalo se mi ovšem, že ojedinělé rostliny vykvetly koncem léta i na podzim. Výška rostliny nepřesahuje 10 cm. 

     Tři rostliny jsem si před několika lety vypěstoval ze semen z výměny a vysadil je na větší vrcholovou plošinu vrstevnaté skalky ze slepence. Místo je to plně osluněné s propustnou kamenitou půdou. Po odkvětu vytvořily spoustu semen, část jsem rozházel po skalce, část jsem sebral, abych obohatil naši výměnu semen. Brzy následovala expanze semenáčků na nejrůznějších místech skalky. Ale protože tento zvonek nemá rád mokro ani stín, tak na nevhodných místech semenáčky brzy uhynuly. Mnohé rostliny uhynou i na správném stanovišti po letních bouřkách, jiné za mokré zimy. Vždy mi však zůstane dostatek rostlin, které v pozdním jaru vytvoří na skalce nádherný fialový barevný efekt. 

     Tento zvonek mohu doporučit všem, kteří mají skalku na slunečním úpalu, která často trpí suchem. Jeho samovolné vysemeňování je na skalce žádoucí, dodává jí punc přirozenosti. Problémy s udržením zvonku Campanula orphanidea mohou nastat, až se časem ostatní rostliny na skalce rozrostou a semena nenajdou dostatek vhodných míst pro vyklíčení. Rád osidluje volné kamenité plochy. Naskytne-li se vám příležitost koupit si hotové rostliny na některé ze skalničkářských výstav, neohlížejte se na nějakou tu dvacetikorunu navíc a pořiďte si nejméně tři. Budete tak mít větší šanci, že se alespoň u některé z rostlin dočkáte květů a posléze semen. No a pak již bude vyhráno.   

 

 

 

    Ne, nebojte se, pro šišák si jděte samozřejmě k zahradníkovi, to pokud ho ještě nemáte, i když tento druh tam nejspíš neseženete. Pokud již zdobí vaši skalku, pak s ním nechoďte ke kadeřníkovi. Nevěděl by si s ním rady a bylo by to i zbytečné. Načesala ho sama příroda. 

 

   Scutellaria comosa, neboli šišák chocholatý ( z latinského como = načesávám), je na našich skalkách poměrně nový druh, který by pro svou krásu a skromnost zasloužil většího rozšíření. Tvoří nízký poléhavý keřík, který není vyšší než 15 cm. Lodyhy jsou pokryty zpeřenými šedozelenými listy, které na zimu opadávají. Šedá barva je zvláště nápadná u mladých listů. Výrazné sírově žluté květy tvoří na koncích lodyh hroznovitá květenství (viz fotografie v barevné příloze). Na mé skalce kvete bohatě v květnu, pokud je teplejší počasí, může vykvést již koncem dubna. 

   Ve volné přírodě roste na stepních svazích pohoří Ťan-Šan. Podobné podmínky má rád i na skalce, tedy plné slunce a chudou  kamenitou, dobře propustnou půdu, ve které toleruje i nadbytek vláhy. Zálivku ale nepotřebuje, neboť sucho snáší bez problémů, což majitelé horkých skalek jistě ocení.     

   Množí se semenem, které vytváří v dostatečném množství. Semínka velikosti máku mají výrazně šedou barvu. Dle mých zkušeností asi 80% rostlin získaných z výsevu si zachovává původní vlastnosti, zbylých 20% se liší (jiný odstín barvy květů, větší, méně zubaté a vrásčité listy zelené barvy), ty je nutno z dalšího pěstování vyřadit. Jiné způsoby množení jsem zatím nezkoušel, možná by šel i řízkovat. 

 

 

      Minule jsem zahájil volný seriál o škornicích článkem Sněhurka jako trpaslík. Pro ten dnešní se mi již nepodařilo vymyslet tak pohádkový název. Napadlo mne  jen  „zakletá škornice“. Ale ona ve skutečnosti vůbec zakletá není. Pěstuje se snadno, jen je málo známá. Tento článek nechť jí zajistí trochu popularity. 

 

      Epimedium pinnatum ssp.colchicum (syn.Epimedium pinnatum ´Elegans´) pochází ze severovýchodního Turecka, našli bychom ji také na Kavkaze. Tvoří zde podrost v borových a dubových lesích, roste i v azalkách.  Patří ke stále zeleným trsnatým druhům. Listy jsou asymetricky srdčité, tmavozelené, bez kresby, zamlada chlupaté. Na podzim se většina listů barví dohněda, přičemž kolem žilek zůstávají zelené. Není-li extrémní zima s holomrazy, listy přečkávají bez poškození do jara a není je třeba odstraňovat. V opačném případě tuto činnost musíme udělat nejpozději do poloviny března, abychom nepoškodili rašící lodyhy. Rozkvétá během dubna a v květnu čtyřčetnými, jasně žlutými květy s krátkou ostruhou (viz. barevná příloha), které tvoří řídké hrozny. Výška rostliny se pohybuje mezi 20 až 30 cm. Rozrůstá  se plazivými podzemními oddenky, časem vytvoří hustý porost. Z tohoto důvodu není vhodná do menších skalek. Uplatnění najde v polostínu jako podrost pod stromy, použít ji můžeme i na svazích (rovněž polostinných), které zpevní a svým hustým porostem zabrání růstu plevelů. Nejlépe jí vyhovuje humózní, středně vlhká půda, ale je dosti přizpůsobivá a dobře snáší i sušší stanoviště s kamenitou půdou. Zde se ale rozrůstá pomaleji. Naše zimy snáší bez větších problémů, zimní kryt chvojím může být prospěšný za holomrazů na místech, kam koncem zimy svítí slunce. Množí se nejsnadněji dělením na jaře, případně i na přelomu léta a podzimu.

      

      Pěkný porost této škornice můžete obdivovat v horní části brněnského arboreta, poblíž tzv. „Zahrady Vysočiny“.  V sortimentu zahradnických podniků se téměř nevyskytuje, pokud ale vím, množí ji Holzbecherovi v Lelekovicích. Určitě by zasloužila většího rozšíření na našich zahradách. 

 

 

 

     Astragalus (kozinec) je rozsáhlý rod motýlokvětých rostlin, obsahující asi 1600 (podle některých autorů přes 1700) druhů. Jsou mezi nimi i velice atraktivní druhy, u nás ale většině vadí nadbytek vláhy. Na našich skalkách se hojně pěstuje Astragalus angustifolius, domácí v Řecku a v Turecku, kvetoucí krémově bíle a časem tvořící velké pichlavé podušky. Občas se ještě pěstuje jihoevropský Astragalus monspessulanus s volnějším habitem, zato však purpurově fialovými květy. V poslední době se na naše skalky rozšiřuje pěkný kozinec z Alp – Astragalus leontinus. 

 

       Astragalus leontinus obývá keřovitá a travnatá skalní společenstva na vápencích v Alpách, kde vystupuje do nadmořské výšky asi 2500 m.  

       Má trsnatý vzrůst, vysoký je nejvýše kolem 15 cm. Listy jsou zelené, složené z 11 až 21 lístků, které jsou  oválné až úzce eliptické. Květy jsou uspořádány v oblých, dlouze stopkatých, vzhůru vzpřímených hlávkách. Jsou barevně variabilní, světlých či tmavých odstínů růžové, nachové až fialově modré. U mne rozkvétá zpravidla začátkem května, ve své alpské domovině ho v květu zastihnete v červenci a v srpnu. 

        

 

       Je velmi vhodným druhem na naše skalky, má rád mírně humózní, středně vlhkou půdu, což je vzhledem k jeho alpskému původu docela logické. Stanoviště žádá na slunci nebo s lehkým odklonem. Já ho pěstuji v horní části skalky v asi 10 cm široké spáře, mírně skloněné k severozápadu, v hodně kamenité zemině. Díky dlouhým kůlovým kořenům si vláhu dokáže zajistit z hlubších vrstev půdy. 

 

      Množí se výsevem semen. Semena jsou v luscích, ze kterých se poměrně obtížně dobývají. Při klasickém způsobu výsevu tohoto kozince získáme většinou jen několik semenáčků. Ty opatrně přepícháme, ale misku či kontejner se zbylým výsevem nelikvidujeme. Další rostliny mohou vyklíčit později. Klíčení semen motýlokvětých rostlin bývá problematické, vyšší klíčivosti docílíme mechanickým narušením osemenění, což u poměrně malých semen tohoto druhu není zrovna snadné. Semena můžete získat v naší výměně semen.

 

 

 

    Okrasné traviny jsou v moderní zahradě důležitým prvkem. Zahradnické podniky však produkují většinou poměrně úzký sortiment známých a osvědčených druhů. Přitom se v poslední době u specialistů a sběratelů této skupiny rostlin objevily zajímavé druhy a odrůdy okrasných trav, které v mnoha případech svou estetickou hodnotou předčí tradičně pěstované druhy. 

     Jedním z nich je okrasná travina z čeledi lipnicovitých (Poaceae) Imperata cylindrica ´Red Baron´. Někdo ji pěstuje i pod kultivarovým označením ´Rubra´. Tato červenolistá zahradní forma, ve světě nazývaná jako „hořící tráva“ nebo „japonská krvavá tráva“, je v Japonsku známá již více než sto let. Označení ´Red Baron´ rozšiřovala okrasná školka Kurta Bluemela, kde tato tráva dělala často společnost bonsajím v mělkých kontejnerech. Tato u nás téměř neznámá tráva má kupodivu i český název: lalang válcovitý.

     Raší dosti pozdě na jaře, listy jsou vzpřímené, dorůstají výšky nejvýše 50 cm. Při rašení jsou listy zelené, jen na hrotu  červené. Podíl červené barvy přibývá během léta. V pozdním létě a na podzim červená na listech nabývá na intenzitě. S příchodem mrazů barvy blednou, silnější mráz listy spálí a ty zhnědnou. I když je zimní okrasná hodnota této trávy téměř nulová, staré, zaschlé listy odstraníme až na jaře (stříháme až k povrchu půdy).

      Kvete vzácně. Květenství je úzké, hedvábně bílé, stébla nejvýše 60 cm vysoká. Semena pravděpodobně netvoří. 

      Rozrůstá se pomalu oddenky, které jsou mělce pod povrchem půdy. Množí se dělením těchto oddenků na jaře. Podzimní množení nelze doporučit, neboť rostliny do zimy dobře nezakoření a sazenice se vlivem působení mrazu zvedají nad povrch, což může být příčinou jejich úhynu. 

       Pěstuje se snadno, sázíme ji zásadně na plné slunce. Sucho toleruje, nejlépe jí však vyhovuje vlhčí úrodná půda.  Mrazuvzdorná je do cca -20şC. Dobře se uplatní mezi jarními cibulovinami, kterým dává možnost v tuto roční dobu vyniknout. Ona sama se pak postará o zatraktivnění místa po jejich zatažení. Pěkně působí v sousedství nižších druhů a odrůd zlatobýlů (Solidago), které kvetou žlutě na konci léta. Také ji lze kombinovat s nízkými letničkami kontrastních barev. 

        

       Celý rod Imperata se skládá z 6 oddenkatých vytrvalých druhů, které jsou domácí zejména v tropech a subtropech. Z okrasného hlediska stojí ještě za zmínku Imperata brevifolia, rozšířená v Severní Americe v aridních oblastech od západního Texasu po Utah a jižní Kalifornii a Mexiko. Listy má zelené, většinou dosahuje výšky méně než 1 metr.  Její odolnost končí na cca -10 şC. Imperata cylindrica má dvě botanické variety. Imperata cylindrica var.koenigii, od které pochází i výše popsaný kultivar ´Red Baron´, je běžně rozšířená v nížinách Japonska, Číny, Koreji a  Mandžuska. Imperata cylindrica var.major je mnohem větší a také teplomilnější. Je nechvalně proslulá svým agresivním šířením (zde by se dala nalézt jistá podobnost s naším pýrem) v zemích s tropickým nebo subtropickým klimatem.  

 

 

 

Prvosenky jsou krásné rostliny. Bohužel celé řadě těch nejatraktivnějších druhů se na našich nížinných skalkách nedaří. V létě je jim moc horko a strádají suchem, v zimě se jim zase nelíbí přemíra mokra. Má touha vlastit sbírku prvosenek se mi nakonec splnila. Musel jsem ale přistoupit ke kompromisu. Znamenalo to zapomenout na primulky himálajské a soustředit se na evropské skalní druhy. Navštívil jsem mnoho českých a moravských skalničkářů, od nichž jsem získal řadu krásných rostlin, které vytvořily základ mé sbírky. Další primulky jsem si přivezl z prodejních výstav nebo od jednotlivých pěstitelů ze Slovenska, Rakouska a Německa. Jen kultivarů Primula marginata mám dnes již kolem třiceti. Ale ty vám představím někdy příště. Dnes to bude o jedné, u nás málo rozšířené prvosence, která má krev P.marginata a P.x venusta. Jedná se o kultivar ´Marven´. Správně se píše Primula marginata x P. x venusta ´Marven´. 

Mírně pomoučené listy kopisťovitého tvaru, které na rozdíl od P. marginata nemají zuby, tvoří růžice. V dubnu z nich vyrůstají stvoly vysoké 10, nejvýše 15 cm. Na každém stvolu je několik velkých květů, neskutečně krásné, sytě fialově modré barvy s bílým kroužkem kolem hrdla. Doba kvetení se pohybuje mezi 7 až 14 dny, v závislosti na průběhu počasí časného jara. Někde jsem se dočetl, že údajně málo kvete. Tuto informaci ale nemohu potvrdit, zatím jsem se z jejích květů radoval každé jaro.  

Pěstuji tuto prvosenku v nízké suché zídce z vápencových kamenů. Místo, kam je vysazena, je otočené na severozápad (moje zahrada je v Brně na severním svahu, v nadmořské výšce 260 m), navíc stíněné přes poledne vyšším stromem. Plné slunce dostává rostlina jen po krátkou dobu v pozdějším odpoledni. Toto platí od května, v březnu a dubnu je oslunění delší, neboť strom je ještě neolistěný. Za sucha je místo často zalévané. Dříve jsem měl jinou rostlinu vysazenou společně s několika kultivary P.marginata na místě, které bylo v pozdějším jaru a v létě déle osluněné a sušší. Jedno zvlášť suché a horké léto to „marvenka“ nevydržela, i když „marginaty“ tam rostou dodnes. Půda, ve které rostlinu pěstuji, je kamenitá s trochou humusu a vápna. Množení je možné opatrným dělením po odkvětu, nebo řízkováním koncem jara.